Dramatická raná historie aneb od megalitů po reconquistu

Rané dějiny Portugalska do značné míry kopírují svého východního souseda – Španělska. Portugalsko bylo dva a půl tisíce let př. n. l. osídleno lidem pozdní doby kamenné. Z této doby pochází mnoho megalitických hrobek. Okolo roku 2000 př. Kr. na poloostrov přišly iberské kmeny, pravděpodobně z Afriky. Tisíc let př. n. l. Féničané založili podél jižního pobřeží obchodní stanice a okolo roku 700 př. Kr. se zde usadili Keltové. Roku 218 př. n. l. zabrali Pyrenejský poloostrov Římané. Odpor iberských Keltů vůči římské nadvládě skončil roku 139 př. Kr. smrtí Viriata, vůdce kmene Lusitánů (podle nich byla později za vlády císaře Augusta pojmenována zdejší římská provincie, a proto se též dodnes lze občas setkat s označením Portugalska jako Lusitánie). Křesťanství se na Pyrenejském poloostrově začalo prosazovat okolo roku 200. V období stěhování národů v 5. století došlo k invazi „barbarských“ kmenů ze střední Evropy: Vandalů, Alanů a Svébů. Roku 415 Vizigóti zaplavili poloostrov a nejprve vytlačili Vandaly a Alany, roku 585 pak přebrali svébské království a za hlavní město stanovili Toledo ve Španělsku. Roku 711 po sporu o vizigótské nástupnictví dobyla Pyrenejský poloostrov velká muslimská armáda Arabů (Maurů). Křesťanské vítězství u Covadongy v Asturii roku 722 označuje začátek postupné reconquisty, čili křesťanského znovudobývání území, jež bylo dovršeno až roku 1249 dobytím Algarve na jihu Portugalska. V mezidobí se muslimové i křesťané se střídavými úspěchy přetahovali o území, zároveň však roku 1139 došlo k založení samostatného portugalského království – prvním králem Portugalska se prohlásil Alfonso I. Dobyvatel. Roku 1143 pak Zamorská smlouva potvrdila portugalskou samostatnost (král Kastilie a Leonu Alfons VII. uznal za přítomnosti Alfonse I. Dobyvatele a papežského zástupce kardinála Guida de Vico v katedrále v Zamoře nezávislost Portugalského království; oba králové si též přislíbili trvalý mír mezi jejich zeměmi). Lisabon se však stal hlavním městem země až v roce 1256 (dobyt křižáckou armádou byl teprve roku 1147); již roku 1288 zde vznikla nejstarší portugalská univerzita.

Portugalsko a jeho mořeplavci píší světové dějiny

Dějiny evropské a potažmo celosvětové však Portugalsko začalo ovlivňovat teprve ve století patnáctém. Významným impulsem k tomu byl rok 1386, kdy bylo Windsorskou smlouvou oficiálně stvrzeno spojenectví s Anglií. Jedním z „výsledků“ této aliance byl i princ Jindřich Mořeplavec (narozen 4. března 1394 v Portu), syn portugalského krále Jana I. a anglické princezny Filipy Lancasterské, jenž proslul jako významný podporovatel objevitelských cest a námořního obchodu, ač se sám v rozporu se svým přídomkem (jenž však dostal teprve v 19. století) nikdy nikam neplavil.

Počátkem 15. století usilovali Portugalci o přenesení války s Maury na jejich území a o ovládnutí obchodu se slonovinou, zlatem a otroky, které přivážely karavany přes Saharu z nitra Afriky. Představovali si, že kdyby pluli dostatečně dlouho podél břehů „černého kontinentu“, mohli by objevit cestu do Indie a zapojit se do výnosného obchodu s kořením a jiným luxusním orientálním zbožím, který doposud monopolně ovládali Benátčané a Janované. Hledání této nové cesty se stalo velkým životním dílem prince Jindřicha.

Pro dlouhotrvající plavby do neznámých vod chyběly v té době vhodné lodě a navigační metody. Pověrčiví námořníci navíc věřili, že mořská voda na rovníku vře a palčivé slunce mění bělochy v černochy, a obávali se, že na vlnách oceánu narazí na příšery a mořské hady. Princ Jindřich však na ně neustále naléhal, odměňoval odvážné a povzbuzoval bázlivé. Dne 20. srpna 1415 uskutečnil výpravu proti Ceutě, ovládané arabskými piráty. Do bitvy vyplulo 212 portugalských lodí. Po dobytí Ceuty byl spolu se svými bratry pasován na rytíře. Získali majetek a posílili svůj vliv v severní Africe. Až do konce života pak všechny portugalské výpravy nejen inspiroval, ale i organizoval a především financoval, přičemž využíval i značných prostředků rytířského Kristova řádu, jehož velmistrem se v roce 1417 stal.

Každoročně vyslal jednu až dvě lodi na korzárské či výzvědné plavby k jihu. Postupně se těmto expedicím podařilo znovuobjevit a ovládnout ostrovy v Atlantiku - Kanárské, Madeiru, Kapverdy a Azory, které pak sloužily jako námořní základny. Nakonec nad strachem zvítězily výnosy z obchodu s pepřem, zlatem, slonovinou a otroky, což připomínají názvy částí pobřeží – Pepřonosné, Slonoviny, Zlatonosné a Otročí.

Jindřich Mořeplavec se současně snažil násilně šířit křesťanství a v zotročování afrických domorodců nespatřoval nic nepatřičného, ačkoli papež Evžen IV. ve své encyklice z roku 1435 otrokářství všem křesťanům pod hrozbou exkomunikace přísně zapověděl. V době Jindřichovy smrti roku 1460 pronikli Portugalci na pobřeží v úrovni dnešní Sierry Leone, roku 1471 dosáhli rovníku, v roce 1485 ústí řeky Kongo a prvním Evropanem, který obeplul mys Dobré naděje, byl portugalský mořeplavec Bartolomeo Dias v roce 1488 a obeplutím Střelkového mysu (nejjižnější bod Afriky) se nedlouho poté Portugalci dostali do Indického oceánu. Pak již nic nebránilo cestám nejslavnějším – roku 1498 doplul Vasco da Gama do Indie, 1510 došlo k dobytí Goa Alfonsem de Albuquerque (začátek portugalské říše v Asii) a konečně Fernão de Magalhães (portugalský mořeplavec, který ovšem sloužil španělské koruně) v letech 1519 až 1521 obeplul jako první svět.

Na politické úrovni byl významným rok 1494, kdy si námořní velmoci Španělsko a Portugalsko Tordesillaskou smlouvou rozdělily atlantickou oblast a tím i tehdejší svět. Papež chtěl tímto způsobem zabránit ozbrojenému střetu mezi tehdy vedoucími katolickými námořními mocnostmi. Dodnes viditelným výsledkem této smlouvy je zejména existence portugalsky hovořící Brazílie v převážně hispanofonní Jižní Americe.

Postavení katolické mocnosti posílil i rok 1496, kdy byli z Portugalska vypovězeni Židé (nebo se museli zříci víry) a rok 1531, kdy byla v Portugalsku ustavena inkvizice.

Dlouhé období úpadku

Začátek konce slávy země se datuje od roku 1578, kdy výprava portugalského krále Šebestiána do Maroka skončila jeho smrtí a naprostou porážkou v bitvě u Alcácer-Quibiru. Roku 1580 pak po bitvě u Alcantary vnikli do země Španělé a Filip II. Španělský se stal králem Portugalska. Obrovskou ránu zasadilo na svátek Všech svatých (1. 11.) roku 1755 Lisabonu i většině jižního Portugalska ničivé zemětřesení o magnitudě 9° Richterovy škály – spolu s následnou vlnou tsunami si vyžádalo na 100 tisíc lidských životů a stalo se jednou z nejničivějších katastrof lidské historie. Jen v Lisabonu bylo zničeno na 85 % všech staveb. Země se tak musela soustředit na vlastní problémy a koloniální ambice musely jít stranou. Šlo však zároveň i o první vědecky zkoumané zemětřesení, jež položilo základy moderní seismologie. Též rekonstrukce Lisabonu vedená markýzem de Pombal byla prvním příkladem využití seismicky rezistentní architektury v evropských dějinách. Roku 1807 bylo Portugalsko napadeno Francouzi a královská rodina byla donucena prchnout do Brazílie. Roku 1822 se Brazílie stala nezávislou a Portugalsko tak přišlo o svou nejvýznamnější kolonii. V roce 1869 byl na všech zbývajících portugalských územích zrušen obchod s otroky.

Moderní dějiny aneb od království přes diktaturu k demokracii

Soumrak království nastal roku 1908, kdy byli král Karel I. a jeho dědic Ludvík zavražděni republikány. Poslední král Manuel II. pak při revoluci roku 1910 abdikoval a prchnul do exilu. Následně byla vyhlášena republika. Roku 1911 dostaly ženy hlasovací právo a zdálo se, že se Portugalsko zařadí po bok moderních evropských demokratických zemí. Do první světové války Portugalsko vstoupilo roku 1916 na straně nakonec vítězných Britů a Francouzů, ale ani to mu nedopomohlo k poválečné prosperitě. V prosinci 1918 byl zavražděn prezident Sidónio País, což předznamenalo poválečná léta jsou období sociálních nepokojů s častými stávkami a změnami vlády. Reakcí na společenský neklid byl puč roku 1926, jenž postavil do čela republiky vojenské činitele. Novým prezidentem byl jmenován generál Oscar Carmona, který ve funkci vydržel až do své smrti roku 1951.

Roku 1932 se stává ministerským předsedou úspěšný ministr financí António Salazar, jenž vyhlásil již po roce tzv. Estado Novo (Nový stát), formu ostré diktatury pod jeho vedením. Vláda zakázala stávky a cenzurovala tisk. Opozici potlačila pomocí tajné policie. Ve druhé světové válce bylo Portugalsko formálně neutrální, ale po hrozbách vylodění bylo donuceno prodávat Německu nerostné bohatství. Od roku 1943 však povolilo umístění britských a amerických základen na Azorách (za což si roku 1949 vysloužilo čest být zakládajícím členem NATO). V roce 1942 se Salazar sešel se svým španělským protějškem Frankem a potvrdili si vzájemnou politiku neagrese. Od konce padesátých let začala mít Salazarova diktatura v podmínkách sjednocující se demokratické Evropy první problémy, a to i přes ochranu svého autoritářského souputníka - většího španělského souseda. Roku 1958 získal ve volbách opoziční kandidát generál Delgado takovou podporu, že musel být výsledek zfalšován v jeho neprospěch a sám Delgado byl později zavražděn. V roce 1961 Indie obsadila portugalské kolonie Goa, Damao a Diu. Roku 1968 se pak diktátor Salazar po záchvatu mrtvice vzdal funkce a ministerským předsedou se stal umírněnější Marcello Caetano.

Konec „Estado Novo“ nastal při tzv. Karafiátové revoluci roku 1974, kdy skupina nespokojených levicově smýšlejících armádních důstojníků nekrvavým pučem svrhla již značně ztrouchnivělý Caetanův režim. Následně (1975) byla všem zbývajícím portugalským koloniím s výjimkou Macaa udělena nezávislost. Tím byly rovněž ukončeny dlouhé a beznadějné války v Africe. V prvních svobodných volbách po téměř padesáti letech se v roce 1976 stal předsedou vlády Mário Soares. Roku 1986 se Portugalsko spolu se Španělskem (jež se svého frankistického autoritářského režimu zbavilo jen rok po Portugalsku) připojilo k Evropským společenstvím a Mário Soares se současně stal prvním civilním prezidentem země po šedesáti letech.

Novou epochu demokracie a prosperity země symbolicky ztělesnilo pořadatelství světové výstavy EXPO 98 v Lisabonu. V posledních letech však bylo Portugalsko stiženo opětovnou ekonomickou krizí (stejně jako celé tzv. jižní křídlo EU), z níž se země dosud jen velmi pomalu vzpamatovává.

Podnebí ovlivněné oceánem a velmi pestrá krajina

Na portugalské klima má značný vliv Atlantik, omývající západní a jižní hranice země. Severní Portugalsko má mírné a vlhké podnebí, jih je převážně suchý a subtropický. Průměrné teploty však dosahují nižších hodnot než v podobných zeměpisných šířkách ležící místa Středomoří a v porovnání s nimi zde také spadne více srážek. Na západním pobřeží je díky oceánu nutno počítat s větrem, na jižním pobřeží v provincii Algarve vane spíše mírnější příjemně osvěžující větřík. Ostrov Madeira je na severu spíše deštivý, na jihu teplejší a sušší. Azory mají naproti tomu mírné klima s celoročními dešti a vanou tam silné větry.

Portugalsko se vyznačuje členitou a pestrou krajinou, přičemž ostrovy Madeira, Porto Santo a Azory tvoří zcela samostatnou kategorii. Dvě velké řeky Douro a Tejo dodávají vzhledu pevninské krajiny Portugalska nezaměnitelnou atmosféru. V zemi je jeden národní park, 11 parques naturais (přírodních parků), 8 přírodních rezervací a několik chráněných oblastí.

Ohromující památky a klidný venkov s výraznými tradicemi

Portugalsko je jedním z nejstarších národních států v Evropě. Naleznete tu četné významné historické památky, jež vypovídají o způsobu života a zvycích před stovkami let. Najdete tu zbytky maurského osídlení, středověké pevnosti a hrady, manuelskou architekturu typickou bohatým zdobením ornamentálními motivy, překrásné sakrální stavby z období gotiky, baroka i z období absolutismu 18. století. Stojí tu luxusní obrovské paláce i mohutná opevnění.

V Portugalsku je i několik nábožensky významných poutních míst v čele s Fátimou (Mariánské zjevení v roce 1917).

Návštěvníky vždy mile překvapí vřelost a vstřícnost místních obyvatel. Portugalci nikoho neobtěžují ustavičnou pozorností až dotěrností. Setkáte se zde spíše s mírnými, vyrovnanými lidmi, kteří jsou připraveni často i s úsměvem na tváři tolerovat zlozvyky turistů. Ocitnete-li se ale v úzkých, vždy vám přispěchají ochotně na pomoc. Portugalci žijí své životy beze spěchu, v poklidu, obklopeni svou rodinou, která je pro ně vším.

Charakteristickou hudbou Portugalska je fado, teskné, melancholické písně, jež zpívaly chudé ženy námořníků, kteří brázdili oceány nebo umírali v Africe na malárii.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE

rozloha: 92.082 km2 (včetně Madeiry a Azorských ostrovů)

obyvatelstvo: 10.562.178

národnostní složení: Portugalci a cca 443 tis. příslušníků jiných národností (oficiálně nejvíce z Brazílie, Ukrajiny, Kapverd a Rumunska)

náboženství: 94 % katolíci, 4 % jiná náboženství (protestanti, muslimové, hinduisté, židé), 2 % bez vyznání

úřední jazyk: portugalština, další běžně užívané jazyky – francouzština, španělština, angličtina; přistěhovalci z Afriky mluví kreolsky a dalšími jazyky podle země původu

hlavní město: Lisabon (s příměstskými aglomeracemi cca 2,5 mil. obyvatel)

další velká města: Porto (237 tis.), Braga (182 tis.), Amadora (175 tis.), Coimbra (143 tis.), Setúbal (121 tis.)

státní zřízení: republika

prezident: Aníbal Cavaco Silva byl do funkce uveden 9. 3. 2006, poté co 23. 1. 2011 opětovně zvítězil v 1. kole přímých voleb, nastoupil do druhého mandátu 9. 3. 2011

vláda: od parlamentních voleb, které se konaly v roce 2011, vláda premiéra Pedra Passose Coelha ze strany PSD (Sociálně demokratická strana Portugalska, jež je navzdory názvu středopravicová)

administrativně-správní členění: 18 okresů a 2 autonomní oblasti (ostrov Madeira a Azorské ostrovy)

měna: EURO

HDP za rok 2012: 15,600 € / os.

další: člen EU od roku 1986, zakládající člen NATO (1949), v roce 1996 bylo Portugalsko iniciátorem vzniku Společenství portugalsky hovořících zemí (Comunidade dos Países da Língua Portuguesa - CPLP: Angola, Brazílie, Kapverdské ostrovy, Guinea-Bissau, Mosambik, Portugalsko, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Východní Timor).

Velvyslanectví České republiky v Portugalsku:

Embaixada da República Checa, Rua Pero de Alenquer, 14, 1400-294 Lisboa, tel. +351/21/3010487, nouzová linka +351/91/9319422

Honorární konzulát České republiky na Madeiře:

Consulado Honorário de República Checa, Avenida Santiago Menor, 23, 9060-056 Funchal, tel. +351/291231337