Jedeme lyžovat do Livigna

Zápisky z týdenního pobytu ve ski středisku Livigno, únor 2025

Josef Křenek, hlavní editor blogů DER Touristik CZ, píše o týdenním pobytu v lyžařském středisku Livigno. S manželkou a dvěma dospívajícími syny tam vyrazil lyžovat v únoru 2025. V článku se mimo jiné dozvíte:

• jakou trasu zvolit a na co se připravit cestou do Livigna,
• jaké jsou dvě největší výhody střediska,
• kde Ester Ledecká (snad) získá další olympijskou medaili,
• jak se po Livignu pohybovat,
• kde se v Livignu dobře najíst,
• jakým stylem padá na tvrdý sníh raněný tetřev.

Jedeme nekonečným, uzoučkým, jednosměrným tunelem odkudsi ze zašlých časů, a to pověstné světlo na jeho konci pořád nevidíme. Kamiony ani autobusy se do něj nevejdou, provozuje ho soukromá společnost a po výjezdu nás čeká hlubina horské vodní nádrže. Jedeme lyžovat do Livigna a tahle jízda nás fakt baví.

Italské lyžařské středisko Livigno se schovává v údolí Val di Livigno vzdušnou čarou jenom 25 kilometrů od čtyřtisícovky Piz Bernina a dostat se sem zabere našinci celý den. Dobrodružství a zajímavých zážitků se však nelekáme a vydáváme se přes území tří států na cestu.

Vyjíždíme brzy ráno, abychom se vyhnuli pražským zácpám, na Rozvadově dáváme papá rodné hroudě a u Řezna dopřáváme věčně hladové omladině snídani v oblíbeném fastfoodu. V Mnichově nás tradičně zdraví nádherná fotbalová Allianz Arena, u Kufsteinu pronikáme do Rakouska (o dálniční známku se nestaráme – pořízena online) a kolem Innsbrucku na obloze hledáme přistávající letadla.

Za Innsbruckem opouštíme dálnici a kousek za Pfundsem míjíme rakouskou celnici. Pozor, tady je nutné zabočit doprava, nikoli doleva přes řeku Inn – to by vás silnička Reschenstrasee přilepená vysoko ke skalním římsám hnala kamsi do p… asso Resia.

Tunel do Itálie

Vítá nás Švýcarsko a my vypínáme mobily. To tak, vy darebové neunijní, vašimi nekřesťanským tarify se odrbat nenecháme! Jinak je tu ale hezky, až na četné značky upozorňující na padající kamení. O to víc v nás hrkne, když nám v prudkém stoupání dávají znamení příslušníci dopravní policie. Naštěstí se jedná o planý poplach, zřejmě se při dopoledni jenom tak protahují.

Projíždíme Zernezem a blížíme se k tunelu Munt la Schera. Předem nejen zaplaťte mýtné, ale také si ověřte jeho provozní režim – doprava v něm probíhá kyvadlově a v určité dny slouží pouze pro jízdu v jednom směru. To se nás netýkalo, stačilo jen chviličku počkat na zelený semafor.

Necelé čtyři kilometry ozářené chabými zářivkami máme za sebou, prudce zatáčíme doprava a vlevo pod námi sledujeme hladinu polovypuštěného přehradního jezera Lago di Livigno (Lago del Gallo). Schválně si na mapě prohlédněte jeho zvláštní, protažený tvar podobný obrácené kose, a ještě podivnější umístění hráze Punt dal Gall: ve dvou třetinách jeho délky, na boku a na švýcarsko-italské hranici. Skoro uprostřed betonové stěny zvedající se desítky metrů nad okolní terén stojí mýtnice, kde kontrolují naši platbu za použití tunelu.

Konečně přijíždíme do Livigna.

Long Live Livigno!

Město v dlouhém, protáhlém údolí navazující na vodní hladinu má při šířce maximálně několik stovek metrů délku asi sedm kilometrů. To znamená počítat při pohybu z místa na místo s dostatkem času. Pozor, používání osobního vozu se v období hlavní sezóny omezuje na vymezené zóny podle vašeho ubytování, takže se docela dost nachodíte, nebo se projedete městskou dopravou.

Autobusové trasy však vedou pouze v jednosměrných okruzích. Dobře si proto ověřte, do jaké linky nastupujete. My jsme to jednou opomněli a než jsme se dostali na správnou zastávku, čekala nás únavná okružní jízda po okrajových částech Livigna. Aspoň jsme naplánovali program na druhý den.

• Tip: Než se pustíte do plánování dovolené v Livignu, vyplatí se nejprve mrknout na polohu sjezdovek a nástupních stanic lanovek, aquacentra či obchodu s potravinami. Podle vašich preferencí teprve potom vybírejte ubytování – jinak se pěkně projdete, či najezdíte městským autobusem.

Rozhodně si nestěžujeme, bydlíme jenom kousíček od kabinovky Tagliede. A už se nemůžeme dočkat, až nasadíme lyže a vydáme se na bělostné svahy. Tady se sluší zmínit dvě velké výhody Livigna: specifickou polohu a dva lyžařské areály. Jeho vysoká nadmořská výška v „mrazové kotlině“ zaručuje sníh od prosince do dubna – a nejenom na kopcích, ale i ve městě. Zimní atmosféru jsme si díky všudypřítomným bílým haldám, klouzavým chodníkům a rampouchům visícím ze střech užívali doslova na každém kroku.

Carosello a Mottolino

Obrysy hotelů a penzionů se zmenšují hluboko pod námi, kabinová lanovka „Carosello 3000“ nabírá výšku jako letadlo a my se ocitáme v srdci lyžařského areálu Carosello na západní straně livignského údolí. V mobilech jsme si napevno nastavili českého operátora, aby si nás náhodou neulovil ten švýcarský a nám se z účtu neprotočily panenky. Inu, hranice země helvetského kříže jsou za humny.

Carosello svou rozlohou a množstvím tratí nenudí ani po týdnu lyžování. Jeho jádro tvoří prostor kolem jezírka Salin se svahem pro měření rychlosti, skokánky několika náročností a dětskou skicrossovou dráhou vytuněnou řadou akčních atrakcí (jako třeba fackovací panák, tunel či labyrint). Na té jsem se vyřádil i já.

Komu by to snad nestačilo, může si vyzkoušet areál Mottolino na protilehlé straně údolí. My jsme se tam vydali dvakrát. Poprvé pěkně ekologicky místní dopravou, ovšem kvůli nelidsky nacvaklému autobusu to byla zkušenost natolik stresující, že podruhé už jsme raději volili auto. V obou případech se k velkoryse pojaté stanici lanovky, připomínající spíše obchodní středisko, musíte stejně táhnout kus rozčvachtané cesty pěšky.

Právě na Mottolinu proběhnou příští rok olympijské soutěže v akrobatickém lyžování a snowboardingu. S výjimkou několika plakátů se to tady zatím nijak výrazně neprojevuje, ale kdo by nevyužil příležitosti projet se po svazích, na kterých Ester Ledecká možná získá svou další medaili?

Na některých z nich trénují (zřejmě) profíci a já se synkem pořád dokola pokoušíme méně náročnou, pěkně dlouhou skicrossovou trať. Dávám si dobrý pozor, abych to s rychlostí moc nepřehnal a na skokánky nenajížděl jako utržený vagón. Když už se zdálo, že tento olympijský trénink zvládnu bez úhony, stačila malá chybka a méně soustředění při nájezdu a já se po krátkém letu zřítil na tvrdý sníh stylem raněného tetřeva. Lidé na lanovce nade mnou se jistě dobře pobavili.

Nezvěstný Ortler, výhodné nákupy, après-ski a další radosti

Neúspěšně končí i mé pátrání po Ortleru. Nejvyšší, takřka 4 000 metrů vysoká hora italského Jižního Tyrolska se vypíná přesně na východ od Livigna. Nemá zrovna výrazný tvar a objevit ji v záplavě dalších velikánů mi dělá docela problém. Přesto mě zaskočilo, když nejznámější vrchol oblasti neidentifikovala ani obsluha lanovky.

Na Ortler jsme dávno zapomněli, protože se procházíme po třídě Via Ostaria, která se pod různými názvy táhne prakticky celým Livignem od severu k jihu. Manželku lákají a často i vcucávají nekonečné hordy obchůdků a butiků, mnohdy vyhlášených značek. Livigno je bezcelní zóna, vlastně takový „ministáteček“ (dokonce i s vlastními celnicemi) a kosmetiku, alkohol a podobné zboží berou nákupůchtiví turisté útokem.

Já a oba synkové v plném vývinu se zaměřujeme spíše na zařízení stravovacího charakteru. Výběr je také bezmezný a pod frňáčky nám zavání lákavý mišmaš chutí. Na doporučení znalé paní delegátky končíme v příjemném restaurantu Dosdè s vynikajícími těstovinami. V úterý si užíváme v pizzerii Tagliede – její druhá strana se otevírá ke svahu a funguje jako stylové après-ski. Po dojezdu si tam dáváme colové a aperolové nápoje a pozorujeme tanečníky na pódiu, kde i po lyžařském výkonu neúnavně řádí za zvuku diskotékových odrhovaček.

My večer míříme do krytého vodního světa Aquagranda na okraji Livigna. Zaplněné parkoviště nám vhání chmury do tváří, ovšem vzhledem k jeho velikosti jsou naše obavy z vytíženosti v kategorii „hlAvAnAhlAvě“ zbytečné. Velký plavecký bazén a aquapark s tobogány, vodotrysky, klouzačkami a dalšími blbinami využívají hlavně synové, já s manželkou zkoušíme wellness zónu.

Její saunový svět, nedávno rozšířený i o venkovní část, nás zaskočil velkou LCD obrazovkou v zážitkové sauně. Součástí rituálu byla projekce příslušných motivů k filmové hudbě, která ho doprovázela. Inovace posouvají lidstvo vpřed, ale nejsem si jistý, zdali jsem zrovna tuto dokázal náležitě ocenit.

Naše další neuvěřitelná dobrodružství z Livigna si nechám zase na jindy. Třeba to o neopakovatelné jízdě sedačkou z roku 1976, která prý velice zaujala členy norského reprezentačního týmu – v Livignu je prostě možné cokoliv.